„Měli bychom se vydat zpátky,“ zamumlal Gared, když les kolem nich začal
tmavnout. „Ti divocí jsou mrtví.“
„Ty máš z mrtvých strach?“ zeptal se ho ser (pozn. překl: V zájmu zachování
autentičnosti textu jsem v díle ponechali z jazykového hlediska starší a v
originále použitý titul „ser“ namísto novodobějšího „sir“, který i podle autora
lépe vystihuje atmosféru jeho fantasy říše.) Waymar Royce s mírným náznakem úsměvu.
Gared na jeho uštěpačnou poznámku nereagoval. Byl to starý muž, po padesátce,
a viděl už odcházet a přicházet mnoho urozených pánů. „Mrtví jsou mrtví,“
utrousil jen. „Od mrtvých raději dál.“
„Opravdu jsou mrtví?“ zeptal se Royce tiše. „Jaký důkaz o tom máme?“
„Will je viděl,“ odpověděl Gared. „Když Will říká, že jsou mrtví, je to pro mě
dostatečný důkaz.“
Will věděl, že dřív nebo později ho do své hádky zatáhnou. Přál si, aby to bylo
spíš později než dřív. „Moje matka mi říkávala, že mrtví nezpívají písně,“
vložil se do rozhovoru.
„Moje kojná říkávala to samé, Wille,“ opáčil Royce. „Nikdy nevěř tomu, co slyšíš
u ženského prsu. Jsou věci, kterým se můžeme naučit dokonce i od mrtvých.“ Jeho
hlas se odrážel ozvěnou, až příliš hlasitý v soumračném lese.
„Máme před sebou dlouhou cestu,“ poznamenal Gared. „Osm dní, možná devět. A padá
noc.“

Ser Waymar Royce bez zájmu pohlédl na oblohu. „Padá takhle každý den v tuhle
dobu. Ty se tmy bojíš, Garede?“
Will viděl Garedova stažená ústa a stěží potlačovaný hněv v jeho očích pod
silnou černou kápí pláště. Gared u Noční hlídky strávil čtyřicet let, jako
chlapec a jako muž, a nebyl zvyklý na to, aby jeho slova někdo znevažoval.
A přesto to nebylo všechno. Pod zraněnou pýchou byl Will schopen vycítit ve
starším muži ještě cosi jiného. Bylo to takřka hmatatelné; nervózní napětí,
které se nebezpečně blížilo strachu.
Will jeho nepříjemné pocity sdílel. Sám na Zdi strávil čtyři roky. Když ho za ni
poslali poprvé, vybavily se mu všechny staré historky, které kdy slyšel, a jeho
vnitřnosti se proměnily ve vodu. Po návratu si sám ze sebe tropil žerty a smál
se tomu. Nyní byl veteránem stovky průzkumných výprav a nekonečná temná
divočina, kterou lidé z jihu zvali začarovaným hvozdem, pro něj už neměla
žádné hrůzy.
Až do dnešního večera. Dnes večer to bylo jaksi jiné. Zároveň s temnotou se
přikradlo cosi, z čeho mu naskakovala husí kůže po těle a ježily se mu vlasy
vzadu na zátylku. Devět dnů putovali na sever a na severozápad a znovu na sever,
dál a dál od Zdi, po stopách skupiny divokých nájezdníků. Každého dne to bylo
horší než v den, který mu předcházel. Dnes to bylo nejhorší. Ze severu skučel
studený vichr, ve kterém stromy sténaly, ševelily a hýbaly se jako živé věci
. Celý den měl Will pocit, jako by ho něco pozorovalo, něco studeného a
neúprosného, něco, co ho nemělo rádo. Gared to cítil taky. Will netoužil
po ničem jiném, než aby se rozjeli úprkem zpátky do bezpečí Zdi, ale o
tento pocit se se svým velitelem dělit nemohl.
Zvlášť ne s velitelem, jako je tenhle.

Ser Waymar Royce byl nejmladším synem z prastarého rodu s příliš mnoha dědici.
Byl to pohledný osmnáctiletý mladík s šedýma očima, půvabný a štíhlý jako čepel
nože. Jedoucí na obrovitém válečném oři v barvě noci, rytíř se nad Willem i
Garedem na jejich malých koních přímo tyčil. Měl na sobě vysoké jezdecké boty z
černé kůže, černé vlněné kamaše, černé rukavice z krtiny a jemný, poddajný kabátec
z lesknoucích se kovových černých kroužků nad vrstvami černé vlny a jemně vyčiněné
kůže. Ser Waymar bratrstvu Noční hlídky odpřísáhl věrnost před necelým půlrokem,
ale nikdo nemohl říci, že by na svoje povolání nebyl připraven. Alespoň co se
oblečení týkalo.
Jeho největší chloubou byl jeho plášť; ze soboliny, silný, černý a hebký jako hřích.
„Vsadil bych se, že je všechny pozabíjel vlastní rukou, to tedy jo,“ povídal Gared
v jídelně nad vínem, „usekal jim ty jejich malé hlavičky, náš mocný válečník.“ Všichni
se tomu tenkrát smáli.
Je těžké přijímat rozkazy od muže, kterému se člověk směje nad číší vína, uvažoval Will,
když rozechvělý seděl na svém koni. Gared má určitě stejné pocity.
„Mormont říkal, že je máme najít, a to jsme udělali,“ řekl Gared. „Jsou mrtví.
Už nám nemůžou způsobit žádné problémy. Před námi je těžká cesta. Nelíbí se mi tohle
počasí. Jestli začne sněžit, bude nám trvat čtrnáct dní, než se dostaneme zpátky, a
sníh je to nejlepší, v co můžeme doufat. Zažil jsi někdy sněhovou bouři, můj pane?“
Zdálo se, že mladý lord ho neslyšel. Svým typickým poloznuděným, polonepřítomným způsobem
sledoval prohlubující se šero. Will jezdíval s rytířem dost dlouho, aby pochopil, že
je nejlepší neobtěžovat ho ničím, když se tváří takto. „Pověz mi ještě jednou, co
jsi viděl, Wille. Všechny podrobnosti. Na nic nezapomeň.“
Předtím, než se Will dal k Noční hlídce, byl lovcem. Nu, ve skutečnosti spíš pytlákem.
Mallisterští jezdci ho chytili při činu v lesích lorda Mallistera, právě když stahoval
z kůže jednoho z pánových jelenů, a dali mu na výběr: buď se obléci do černého, nebo
přijít o ruku. Nikdo se nedokázal pohybovat lesem tak tiše jako Will, černým bratřím
netrvalo dlouho, než tento jeho skrytý talent objevili.
„Tábor je další dvě míle odsud, za tím hřebenem, hned vedle potoka,“ řekl Will.
„Přiblížil jsem se k němu tak blízko, jak jsem se jen odvažoval. Je jich tam osm,
mužů a žen. Žádné děti jsem neviděl. Postavili si přístřešek u skály. Je teď už důkladně
zapadaný sněhem, ale přesto jsem ho rozlišil. Nehořel tam žádný oheň, i když ohniště bylo
stále zřetelné jako den. Nikdo z nich se nehýbal. Žádný živý člověk nedokáže tak dlouho
zůstat bez hnutí.“
„Viděl jsi nějakou krev?“
„Nu, vlastně ani ne,“ připustil Will. „Viděl jsi tam zbraně?“
„Nějaké meče, pár luků. Jeden z mužů měl sekeru. Byla těžká, s dvojitým ostřím,
pořádný zabijácký nástroj. Ležela na zemi vedle něho, hned u jeho ruky.“
„Všiml sis, jak tam ta těla ležela?“
Will pokrčil rameny. „Pár jich sedělo opřených o skálu. Většina jich ležela na zemi.
Jako by tam padli.“
„Nebo spali,“ navrhl Royce.
„Padli,“ trval na svém Will. „Je tam jedna žena nahoře v železostromů, napolo schovaná
ve větvích. Hlídka.“ Pousmál se. „Dával jsem si pozor, aby si mě nevšimla. Když jsem
se dostal blíž, uviděl jsem, že ani ona se nehýbe.“ Navzdory sobě samému se zachvěl.
„Máš třesavku?“ zeptal se Royce.
„Trochu,“ zamumlal Will. „To je tím větrem, můj pane.“
Mladý rytíř se ke svému ufňukanému doprovodu otočil zády. Mrazem přešlé listy kolem
nich šeptaly ve větru a Royceův oř nepokojně pokračoval dál. „Co si myslíš, že ty lidi
mohlo zabít, Garede?“ zeptal se ser Waymar nenuceně. Upravil si záhyby svého dlouhého sobolího pláště.
„Byl to mráz,“ odpověděl Gared s ocelovou jistotou. „Viděl jsem lidi mrznout minulou
zimu a tu předtím, když jsem ještě byl napůl chlapec. Každý mluví o snězích čtyřicet
stop hlubokých a o tom, jak ze severu vyjí ledové vichry, ale skutečným nepřítelem je
mráz. Krade se za tebou tišeji než Will a ty se nejdřív chvěješ, cvakají ti zuby, podupáváš
nohama a sníš o svařeném víně a nádherně horkých plamenech. Pálí to, to ano. Nic nepálí
tak jako mráz. Ale jenom chvíli. Pak se dostane do tebe a začne tě plnit a po chvíli už
nemáš sílu bojovat s ním. Snadnější je posadit se nebo usnout. Říkají, že na konci už
člověk necítí žádnou bolest. Zeslábneš a padne na tebe strašlivá únava a všechno se
začíná ztrácet a pak už je to jen jako klesání do moře teplého mléka. Bezbolestné, klidné.“
„Jaká výmluvnost, Garede,“ poznamenal ser Waymar. „Nikdy jsem si nemyslel, že by v tobě
mohlo dřímat něco takového.“
„Taky už jsem v sobě měl mráz, pane.“ Gared si poodhrnul kápi z hlavy, aby ser Waymar
viděl pahýly na místech, kde dřív bývaly jeho uši. „Dvě uši, tři prsty na nohou a malíček
levé ruky. Vyvázl jsem z toho dobře. Mého bratra jsme našli zmrzlého na jeho strážním
stanovišti, s úsměvem na tváři.“
Ser Waymar pokrčil rameny. „Měli jste se tepleji oblékat, Garede.“
Gared se na mladého lorda zamračil a jizvy kolem děr na místě jeho bývalých uši, jejichž
omrzlé pahýly musel mistr Aemon uříznout, zrudly hněvem. „Uvidíme, jak teple se dokážeš
obléknout ty, až přijde zima.“ Stáhl si kápi do čela a nahrbil se na svém koni, tichý a
rozmrzelý.
„Když Gared říká, že to byl mráz...“ začal Will.
„Měl jsi tenhle týden nějakou hlídku, Wille?“
„Ano, můj pane.“ Neuplynul týden, kdy nevyfasoval celý tucet zatracených hlídek. Na co
ten člověk naráží?
„A jaká ti připadala Zeď?“
„Deštivá,“ odpověděl Will zamračeně. Nyní už jasně chápal, kam mladý lord míří.
„Nemohli zmrznout. Ne, když Zeď byla deštivá. Nebyla na to dost zima.“
Royce přikývl. „Chytrý chlapec. Během uplynulého týdne jsme měli pár mírných mrazíků
a tu a tam krátkou sněhovou metelici, ale rozhodně nebyl mráz tak krutý, aby zabil
osm dospělých lidí. Dovol mi připomenout ti, že to byli lidé oblečení v kožešinách a
kůži, s úkrytem po ruce a s prostředky k rozdělání ohně.“ Rytíř se sebejistě usmál.
„Wille, zaveď nás tam. Chci se na ty mrtvé podívat sám.“
Neexistovalo nic, co by proti tomu mohli namítat. Rozkaz byl vydán a čest jim velela uposlechnout ho.
Will jel první, jeho chundelatý malý kůň si pečlivě volil cestu podrostem. Minulé noci
napadla slabá vrstva sněhu a pod jeho tenkým škraloupem byly kameny, kořeny a ukryté
prolákliny číhající na bezstarostné a neopatrné. Ser Waymar Royce jel za ním a jeho
velký černý oř netrpělivě frkal. Válečný oř byl pro průzkumnou výpravu nevhodným
zvířetem, ale zkuste něco takového říci urozenému pánovi, mumlal si starý voják pro
sebe, když takto jeli jeden za druhým.
Soumrak se prohloubil. Bezmračná obloha se změnila v tmavě modrou, vzala na sebe barvu
staré podlitiny, pak se převlékla v černou. Začaly vycházet hvězdy a po chvíli i polovina
měsíce. Will byl za světlo vděčný.
„Určitě bychom mohli jet rychleji,“ řekl Royce, když měsíc vyšel nad les.
„Ne s tímhle koněm,“ namítl Will. Strach jej obdařil drzostí. „Nebo snad chce můj pán jet první?“
Ser Waymar Royce se neobtěžoval odpovědět.

Někde v lesích zavyl vlk.
Will zajel se svým koněm pod prastarý zkroucený železostrom a sesedl.
„Proč jsi zastavil?“ zeptal se ser Waymar.
„Lepší bude jít po zbytek cesty pěšky, pane. Je to hned za hřebenem.“
Royce se na okamžik zastavil, zahleděl se do dálky a na jeho obličeji bylo patrné,
že přemýšlí. Mezi stromy zašeptal chladný vítr. Jeho nádherný sobolí plášť se za ním
zavlnil jako něco napolo živého.
„Něco tu není v pořádku,“ zamumlal Gared.
Mladý kapitán jej obdařil pohrdavým úsměvem. „Opravdu?“
„Copak ty to necítíš, pane?“ zeptal se Gared. „Naslouchej temnotě.“
Will to cítil. Za celé čtyři roky strávené u Noční hlídky nikdy neprožíval takový strach.
Co je to?
„Vítr. Ševelící listy na stromech. Vlk. Kterého z těch zvuků se tak bojíš, Garede?“
Když Gared neodpovídal, Royce graciézním pohybem sesedl ze svého oře. Přivázal ho k
nízko visící větvi, co nejdál od ostatních koní a vytáhl z pochvy svůj dlouhý meč.
Drahé kameny na jeho jílci se zablyštěly a měsíční světlo sjelo dolů po lesknoucí se
oceli. Byla to nádherná zbraň, mistrovsky vykovaná a podle vzhledu nová. Will pochyboval
o tom, že s ní kdy bylo seknuto v hněvu.
„Stromy tady rostou blízko u sebe,“ varoval ho Will. „S tím mečem se mezi ně zapleteš.
Nůž by byl lepší.“
„Když budu potřebovat tvoji radu, požádám o ni,“ odbyl ho mladý šlechtic. „Garede, ty
zůstaň tady. Hlídej koně.“
Gared sesedl. „Potřebujeme oheň. Postarám se o to.“
„Zbláznil ses, starý muži? Pokud jsou v lese nepřátelé, oheň je tou poslední věci, co teď potřebujeme.“
„Jsou taky nepřátelé, které oheň odradí,“ namítl Gared. „Medvědi, zlovlci a... taky jiné věci...“
Ústa sera Waymara se změnila v pevnou čáru. „Říkám žádný oheň.“
Garedův obličej byl ukrytý ve stínu jeho kápě, ale Will viděl, jak se v jeho očích při
pohledu na rytíře prudce zablesklo. Na okamžik měl strach, že starší muž tasí svůj meč.
Byla to krátká, ošklivá zbraň, jejíž kožený jílec byl zbarvený potem a její ostří zubaté
častým používáním, ale Will by za život mladého lorda nedal ani železný krejcar, kdyby
jej Gared tasil z pochvy.
Nakonec se Gared rozhlédl kolem sebe. „Žádný oheň,“ zamumlal si tiše pro sebe.
Royce si to vyložil jako tichý souhlas a odvrátil se od něj. „Veď mě,“ poručil Willovi.
Will se před svým pánem opatrně proplétal hustým křovím, pak zamířil vzhůru po svahu k
nízkému hřebeni, kde předtím nalezl výhodnou pozorovací pozici pod strážním stromem.
Pod tenkou vrstvou sněhu byla země vlhká a blátivá, klouzala mu po ní chodidla a kameny
a skryté kořeny se mu snažily podrazit nohy. Když Will šplhal do svahu, nevydal jediný
zvuk. Za sebou slyšel tiché kovové cinkání kroužkové zbroje svého pána, ševelení listů
a mumlané kletby, když všudypřítomné větve dorážely na mladíkův dlouhý meč a tahaly za
jeho skvostný sobolí plášť.

Velký strážní strom rostl přímo na vrcholu hřebene, jak si jej Will pamatoval, a jeho nejnižší
větve se prostíraly sotva stopu nad zemí. Will vklouzl pod něj a ležící na břiše ve sněhu a
blátě, podíval se na mýtinu pod nimi.
Srdce se mu v hrudníku zastavilo. Na okamžik se neodvažoval ani dýchat. Měsíční světlo dopadalo
přímo na mýtinu, na popel ohniště, na sněhem pokrytý přístřešek, na velkou skálu a polozamrzlý
potok. Všechno to bylo tak, jak to před pár hodinami opustil.
Ale lidé byli pryč. Všechna těla zmizela.
„Bohové!“ slyšel zaklení za sebou. Ser Waymar Royce sekl mečem po větvi, která mu bránila v cestě
a konečně stanul na vrcholu. Stál tam vedle strážního stromu, s dlouhým mečem v ruce, a jeho plášť
se v poryvu větru nadouval za ním, vznešeně vykreslený na pozadí hvězd, aby jej všichni viděli.
„Rychle k zemi!“ zašeptal na něj Will naléhavě. „Něco tu není v pořádku.“
Royce se nehýbal. Díval se dolů na prázdnou mýtinu a smál se. „Zdá se, že tvoje mrtvoly se odstěhovaly
do jiného tábora, Wille.“
Willa jako by opustil hlas. Marně tápal po slovech, která nepřicházela. To přece není možné! Jeho oči
pátraly sem a tam po opuštěném tábořišti, až se zastavily na sekeře. Velké bitevní sekeře s dvojitým
ostřím, ležící na místě, kde ji viděl posledně, nedotčené. Cenná zbraň...
„Zvedni se, Wille,“ přikázal mu ser Waymar. „Nikdo tu není. Nevzal jsem tě s sebou proto, aby ses tu
schovával pod stromem.“
Will ho neochotně poslechl.

Ser Waymar se s otevřeným nesouhlasem rozhlížel kolem sebe. „Nevrátím se do Černého hradu ze své
první průzkumné výpravy s neúspěchem. Najdeme ty lidi.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Vylez nahoru na strom.
Pospěš si. Pátrej po ohni.“
Will se beze slova odvrátil. Nemělo smysl hádat se s ním. Zvedl se poryv větru a zařízl se mu rovnou do
těla. Zamířil ke kmeni stromu, klenutému šedozelenému strážci a začal šplhat nahoru. Brzy měl ruce
lepkavé od smůly a byl ztracený mezi jehličím. Strach plnil jeho útroby jako pokrm, který nelze
strávit. Zašeptal rychlou modlitbu k bezejmenným bohům lesa a vytáhl z pochvy svoji dlouhou dýku.
Vložil si ji mezi zuby, aby měl obě ruce volné k šplhání. Chuť chladného kovu v ústech mu poskytla
alespoň částečnou úlevu.
Dole pod ním mladý lord najednou hlasitě zvolal: „Kdo je tam?“ Will v jeho výzvě slyšel nejistotu.
Přestal šplhat; naslouchal; pozoroval.
Les mu odpověděl: ševelením listoví, ledovým zurčením proudu v potoce, vzdáleným zahoukáním sněžné sovy.
Jiní žádné zvuky nevydávali.
Koutkem oka Will uviděl, že se něco pohnulo. Bledé tvary klouzající mezi stromy. Když otočil hlavu,
spatřil bílou mátohu ve tmě. Trvalo to jen okamžik. Pak tvar zmizel. Větve se mírně pohnuly ve větru,
zaškrábaly jedna po druhé svými dřevěnými prsty. Will otevřel ústa, aby mladíka dole varoval,
ale slova jako by mu zamrzla v hrdle. Možná se mýlil. Možná to byl jen pták, odraz na sněhu,
podivná hra paprsků měsíčního světla. Co to vlastně viděl?
„Wille, kde jsi?“ zavolal na něj do větví ser Waymar. „Vidíš tam seshora něco?“ Pomalu se otáčel
kolem dokola, najednou ostražitý, s mečem pevně sevřeným v ruce. Musel je cítit, stejně jako je cítil
Will. Žádný z nich ale nic neviděl. „Odpověz mi! Proč je tu najednou taková zima?“
Byla zima. Rozechvělý Will se těsněji přimkl ke své pozorovatelně ve větvích. Pevně přitiskl obličej ke
kmeni starého strážního stromu. Na tváři ucítil sladkou, lepkavou šťávu čerstvé mízy.
Z temnoty lesa se vynořil stín. Zastavil se před Roycem. Byl vysoký, vyzáblý a tvrdý jako staré kosti a
maso měl bledé jako mléko. Když se pohyboval, zdálo se, že jeho brnění mění barvu; tu bylo bledé jako
čerstvě padlý sníh, tam černé jako stín, všude tečkované tmavou šedivou zelení stromů uspořádanou do
vzorců, které se na něm při každém kroku, co udělal, pohybovaly jako měsíční svit na hladině tekoucí řeky.
Will slyšel, jak ser Waymar dole pod ním vydal dlouhý syčivý výdech. „Nechoď ke mně blíž,“ procedil
mladý lord mezi zuby. Hlas se mu zlomil jako malému chlapci. Přehodil si svůj dlouhý sobolí plášť
dozadu přes ramena, aby měl ruce volné k boji a sevřel jílec svého meče oběma rukama. Vítr ustal.
Byla strašlivá zima.

Jiný zatím na svých tichých chodidlech neslyšně klouzal kupředu. V ruce třímal meč nepodobný žádnému
z těch, které Will dosud viděl. Jeho čepel nebyla ukutá z žádného člověku známého kovu. Byl živý
měsíčním svitem, průhledný, střepina krystalu tak tenká, až se zdálo, že téměř mizí, když meč viděl
ze strany. Ta věc světélkovala přízračným, světle modrým svitem, který probleskoval podél jeho hran,
a přesto Will jaksi věděl, že je ostřejší než ta nejostřejší břitva.
Ser Waymar se mu chrabře postavil. „Tanči se mnou tedy.“ Ve vyzývavém postoji zvedl svůj meč nad hlavu.
Ruce se mu pod jeho váhou chvěly, nebo to možná bylo chladem. A přesto si Will pomyslel, že v tom
okamžiku už ser Royce není chlapcem, ale mužem Noční hlídky.
Jiný se zastavil. Will viděl jeho oči; modré, hlubší a modřejší než jakékoli lidské oči, modré modří,
která hořela jako led. Upíraly se na ostří meče zvednutého do výše, pozorovaly chladné měsíční světlo
sbíhající po délce čepele. Na okamžik úderu srdce se Will odvážil doufat.
Tiše se vynořili ze stínů dvojníci prvního. Byli tři... čtyři... pět... Ser Waymar cítil chlad, který
přišel zároveň s nimi, ale neviděl je, neslyšel je. Will si říkal, že na něj musí zavolat. Je to jeho
povinnost. A jeho smrt, pokud to udělá. Chvěl se a pevně objímal strom... a dál mlčel.
Světélkující bledý meč zasvištěl vzduchem.
Ser Waymar mu nastavil svoji ocel. Když se ostří setkala, neozvalo se zařinčení kovu o kov, jenom
vysoký, tenký zvuk na samém prahu slyšitelnosti, jako zvíře, co vykřiklo bolestí, Royce odrazil
druhý úder a třetí, pak ustoupil o krok dozadu. Dalších několik výpadů a znovu začal ustupovat.
Za ním, po jeho pravici i levici, všude kolem něho, stáli pozorovatelé, tiší, trpěliví, bez tváří.
Proměnlivé vzory na jejich skvostných zbrojích je v lese činily neviditelnými. Žádný z nich se nepohnul,
aby do souboje jakkoli zasáhl.
Znovu a znovu se meče střetávaly, dokud si Will nechtěl zakrýt uši před tím podivným, skličujícím zvukem,
který vydávaly. Ser Waymar již oddychoval úsilím a jeho dech se v měsíčním svitu srážel v bílé obláčky.
Ostří jeho meče bylo pokryté námrazou; meč Jiného tančil světle modrým svitem.
Pak Royce nepřítelův meč odrazil o nepatrný okamžik později. Světélkující meč projel kroužkovým pletivem
pod jeho paží a mladý lord vykřikl bolestí. Mezi kroužky začala prýštit krev. V chladu se z ní kouřilo
a kapky, které dopadly na bělostný sníh, zářily rudě jako oheň. Prsty sera Waymara se letmo dotkly
jeho boku. Když oddálil rukavici z krtčí kůže, byla rudě nasáklá.
Jiný pronesl něco v jazyce, který Will neznal; jeho hlas připomínal praskání ledu na zimním jezeře
a z jeho slov čišely urážky.

Ser Waymar znovu nalezl svou zuřivost. „Za Roberta!“ vykřikl a vyřítil se kupředu. Zvedl svůj námrazou
pokrytý meč oběma rukama a otočil jím dokola v plochém bočním seku, do kterého vložil všechnu svou sílu.
Jiný jeho meč takřka líně odrazil. Když ostří narazila jedno do druhého, ocel pukla.
Nočním lesem se ozvěnou rozlehl výkřik a dlouhý meč se rozpadl ve stovku lesklých kousků, ve střepiny
snášející se k zemi jako déšť ostrých jehliček. Royce s nářkem klesl na kolena a zakryl si oči. Mezi
jeho prsty prýštila krev.
Ti, co dosud přihlíželi, popošli kupředu a semkli se těsněji k sobě, jako by byl vydán nějaký povel.
V mrtvolném tichu se všechny meče najednou zvedly do výše a klesly k zemi. Byla to chladnokrevná
řezničina. Bledá ostří krájela do kroužkové zbroje, jako by to bylo hedvábí. Will zavřel oči.
Hluboko pod sebou slyšel jejich hlasy a smích ostrý jako rampouchy.
Hodně času uplynulo, než nalezl odvahu znovu se tam podívat. Hřeben pod ním byl prázdný.
Zůstal ve stromě, kde se stěží odvažoval dýchat, zatímco měsíc se pomalu kradl přes černou oblohu.
Nakonec, se svaly bolavými a prsty necitlivými chladem, slezl dolů.
Royceovo tělo leželo obličejem k zemi ve sněhu, s paží rozhozenou stranou od těla. Jeho silný sobolí
plášť byl na tuctu míst rozsekaný. Když tam takto ležel mrtvý, bylo vidět, jak mladý byl.
Pouhý chlapec.
O pár stop dál Will našel to, co zbylo z jeho meče, pouhý koneček, rozštípnutý a zkroucený jako
kmen stromu, do kterého uhodil blesk. Will si klekl, ostražitě se rozhlédl kolem sebe a popadl ho.
Zlomený meč bude důkazem. Gared bude vědět, co s ním dělat, a když to nebude on, pak určitě starý
medvěd Mormont nebo mistr Aemon. Bude Gared vůbec ještě hlídat u koní? Musí si pospíšit.
Will vstal. Ser Waymar Royce se tyčil nad ním.
Jeho krásné šaty byly na cáry, obličej byl krvavou změtí. Ze slepé bílé bulvy jeho oka trčela
štěpina jeho meče.
Pravé oko bylo otevřené. Zornice hořela neskutečnou modří. Viděla.
Zlomený meč mu vypadl z ochromených prstů. Will zavřel oči v modlitbě. Dlouhé, jemně tvarované
ruce se letmo dotkly jeho tváří, pak přešly ve stisk kolem jeho krku. Byly navlečené v rukavicích
z té nejjemnější krtčí kůže a lepkavé krví, a přesto ten dotek byl ledově chladný.